Neumřely jsme aneb Co je nového u knihomolek?

Ahoj lidi!

Tradičně je to dlouhá doba, co jsem se vám ozvala naposled :) Za tu dobu se stalo šíleně moc věcí! 

Například jsme s Ami a většinou naší třídy odjeli do Londýna, kde jsme bydlely s Ami a dvěma o rok mladšíma holkama u neskutečně milé paní z Jamajky. Celé to město bylo můj obrovský sen. Možná by se zdálo, že jsem si ho už splnila, ale opak je pravdou.

Zamilovala jsem se do Londýna. A nechci tam být jen pár dní... Chtěla bych tam chvíli zkusit žít. Se vším tím hlukem, různorodou kulturou na každým kroku, krásnými zákoutími, šíleným metrem, červenými autobusy a profláklými turistickými klenoty. 

Takže sen pokračuje :)

Asi jsme vám to nikdy napřímo neřekly, ale teď je nám patnáct. Jenom ;) A ty měsíce, co se náš koutek povaloval opuštěný, byly pro nás v našem reálném životě nesmírně důležité. Byly to poslední dny s naší třídou. Už nejsme 9.C a mně se z toho vždycky chce brečet. Každopádně to bylo skvělé!

Podařilo se nám objevit skvělou sociální síť a to Wattpad. Třeba mě už tam najdete psát rok :) Obě jsme se tedy vrátily k povídkám a to je podle mě skvělé. Zvlášť kvůli tomu, co chci v budoucnu dělat.

Začala jsem dost uvažovat nad mým budoucím povoláním. Z krásné představy spisovatelky jsem už asi vyrostla, ale... pořád jsem snílek a psací zaměstnání neopouštím. Chtěla bych být redaktorka v časopise. Nebo v novinách. To je jedno ;)

Pro to ale budu muset uděat minimálně dvě věci. Úkol první - trénink. Tohle mi asi pomůže jen v mé hlavě, ale začala jsem psát pro VOKO (voko.webnode.cz)! Je to dost satiristický internetový magazín o falešných nebo překroucených situacích, ke kterému mě zklákali oba šéfredaktoři, kteří jsou zároveň mými bývalými spolužáky z vedlejší třídy. Dva neskutečně nadaní kluci, vážně. A mě tam hledejte jako momentálně jedinou redaktorku Sakuru 202 Laovou :)

Úkol druhý je poněkud těžší. A to je naučit se bezprostředně komunikovat. Prostě mluvit. A být společenská. A první výzvou bude má střední škola.

Nejen já, ale i Ami se chystáme na gymnázium. Řeknu to rovnou - bojím se. Hrozně moc. Všude bude tolik neznámých lidí chytřejších než já. Ale já to zvládnu. Budu muset. Naštěstí tam mám dva spojence - moji úžasnou stejně starou kamarádku ze zušky H., se kterou si fakt rozumím. A pak milýho kluka, který je o rok a půl starší a je to trochu šílený člověk. 

Říkejte si co chcete, já si taky myslím, že je to bláznivé, ale chtěla bych se zapojit do dění na gymplu. Nevím, jestli se hecnu a půjdu zkusit divadlo. Nevím, jestli se vážně rozhoupu a přihlásím se, že bych chtěla do školního parlamentu.

Ale teď... teď vážně doufám, že jo :)

A víte co? Za tu dobu jsem se stihla i zamilovat. Do kluka, který se mi přátelsky smál, který byl o tolik společenštější než já a o tolik lepší. Ani bychom se k sobě nehodili. Přesto jsem do něj byla blázen pár měsíců. Až do chvíle, než jsem zjistila, že patří jiné. Přenádherné a milé blonďaté víle s krásným smíchem a pro kterou měl ten kluk speciální rozkošný úsměv.

Přiznávám, že jsem brečela. Která holka by ale nebrečela...

A za tu dobu jsem se zamilovala i podruhé. Nechápu to a tento skvělý, dnes už jednou zmiňovaný člověk se to asi ani nikdy nedozví, ale i tak je to úžasný už teď, protože je tu pro mě. A mám od něj slíbený soukromý kytarový koncert :) No... já prostě kytaristy zbožňuju :3

To by byl můj život v kostce. Čeká mě toho tolik nového a kouzelného, stejně tak i Ami. Myslete na nás. Máme vás tak moc rády :3

Vaše Ell

P.S. Čekejte na brzkou recenzi ;)